Příběhy
Marcela jsem potkal v dopoledních hodiná. Nerad vidím skupiny lidí bez domova, kteří jsou na cestě, když jdu z nákupu. Tento den jsem se ale rozhodl jít touto cestou schválně. Skupinu lidí bez domova jsem viděl, a hlavně jsem věděl, že mám volný čas. Proč ho nevyužít?
Pomalu jsem procházel kolem skupiny asi 7 osob. Trochu vyzývavě. Opravdu se ozval muž, který mne zarazil svou prosbou: "Hej pane, nemát nějaké peníze?". Je to pro mně výzva, jak se o těchto lidech něco dozvědět, respektive dozvědět se, jak jim mohu pomoci. Zde to ale skončil nedostatkem kompetencí. Marcel jse muže ve věku cca 40 let, je z Karviné. Venku žije cca 9 let. Důvod ztráty bydlení neuvedl. Podporu ÚP nemá. Sdělil mi, že nemá OP ani rodný list a tak nějak z informací jsem pochopil, že jej vyřadili. Informace jsem dále neověřoval. Marcel nemá přístup k financím a žije v okolí velkoobchodů, zde se snaží vyžít z toho, co mu lidé mají.
Velmi příjemný člověk, v jeho situaci žije s přítelkyní. Nebyl jsem sto mu pomoci. Na úřad do Karviné je to daleko a auto nemám. Bylo možné mu jen slíbit, že se za ním občas stavím.
Karel.. (08/2016)
reagovat


R e a k c e : Jedno setkání
Jmenovat se může například Pavel, Martin, Karel, nebo třeba Ivan. Na jméně nesejde, protože se bez domova můžeme ocitnout všichni. Potkal jsem ho na jednom vlakovém nádraží města Pardubic.
Byl to muž po středním věku. Původně pochází z Havířova, ale část svého dětství strávil v Ostravě, kde měl babičku. Proto Ostravu tak miloval a také ji dobře zná. Jak se dostal do Pardubic mi nesdělil. Jisté je, že je zde 8 let.
Byt v Havířově ztratil, ale jak jsem se nedozvěděl. Sdělili by jste ji cizímu člověku, který chce rozebírat vaše neštěstí? Myslíte si, že všichni bezdomovci vnímají svůj stav jako neštěstí? Pokud k vám budou trochu upřímní, zjistíte, že vice jak 20% to vnímá jako svůj konec. Tento jmenovec nechtěl publikovat, jak vnímá svůj stav. Ale já to pochopil. A také, cizí jsem byl.
Více jsem se dozvědět nestihl. Policie obcházela halu, takže oslovila i dotyčného. Způsob oslovení a jednání policie mne znemožnil dál pokračovat v rozhovoru. A jel mne vlak. Po rozloučení jsem byl nucen skupinu strážníka a člověka bez domova opustit... (08/2016)

R e a k c e :
Jeden příběh
Narodil jsem se ve městě "Železa" v roce 1973. Moje maminka se jmenovala Kristýna, pracovala jako kuchařka v Mateřské školce. Mùj otec se jmenoval Karel, pracoval jako slévač v železárnách. Po vychození 8. leté školy jsem nastoupil na Střední odborné učiliště v mém rodném městě. To jsem absolvoval jako prùměrný žák coby zedník. Poté jsem nastoupil do podniku městských železáren a zde jsem pracoval 16. let. V roce 1992 jsem se oženil. Narodil se mi syn. V roce 2002 mne soud rozvedl a já zùstal v bytě od podniku. Tou dobou jsem pracoval na sekci D5 v hlavním městském podniku. Tou dobou byla sekce již soukromá. Začal jsem navštěvovat noční podniky. Ráno jsem nebyl schopen jít do práce. Když se to opakovalo zhruba třikrát, dostal jsem výpověď. Ocitl jsem se na sociálních dávkách, bylo mi to ale jedno. Neplatil jsem byt a pøišel jsem o něj. Dostal jsem termín k vystěhování. Jelikož jsem neměl kam jít, šel jsem na noclehárnu. Ocitl jsem se na azylovém domě. Zde jsem 6 let. Nejvíce ze všeho si přeji mít opět svùj byt a rodinu... (08/2016)

R e a k c e :
Jeden z mých známých se jmenuje Martin. Jako muž bez domova se ocitl v důsledku komplikované situaci v rodině. Znáte to, ptáče vyroste a opouští hnízdo. Bez domova žije prakticky 8 let. Během této doby ztratil zdraví, byla u něho diagnostikována chronická nemoc žil. Během této doby našel vztah, následně ho ztratil. Ztratil rodinu. V současné době je v sanatoriu, jezdí po ústavech. Má invalidní důchod II. stupně. Vlastní bydlení hledá... (08/2016)